Bylo už celkem pozdě, tak jsem se zvedl z lavice a šel
obstarat večerní povinnosti po domě. Muž už zřejmě odešel, přesto jsem neměl
dostatek odvahy se jít podívat do Sherlockova pokoje, zda něco nepotřebuje.
Věřil jsem, že kdyby ano, zavolá mě. Šel jsem tedy spát.
Ráno jsem vstal před pátou jako každý den a jako každý den
jsem v půl šesté postával ve dveřích čekaje na chlapce s novinami.
Dneska měl pár minut zpoždění, ale poskakoval jsem na místě, aby mi nebyla
zima.
Musel jsem takhle čekat každé ráno, protože Sherlock odmítal
číst noviny, které se mezi tiskem a jeho rukama dotkly země. Den po incidentu v Cadoganu
jsem je upustil, jelikož mi je poslíček hodil do ruky se zlomenými prsty, a
musel jsem jít v dešti koupit nový výtisk.
Konečně chlapec dorazil, hodil jsem mu drobnou minci, načež
kývl a utíkal dál. Zavřel jsem dveře a byl rád, že se můžu uchýlit do Sherlockova
pokoje, kde se topilo v menších kamínkách. Položil jsem noviny na stůl a nervózně
se obrátil k Sherlockovi, který seděl v křesle, lokty na opěrkách, bříška
prstů spojená do stříšky, a zíral před sebe. Rty měl mírně našpulené a já už
dávno věděl, že to nevěstí nic dobrého.
„Měl jsem žízeň,“ oznámil, aniž by pohnul něčím jiným než
ústy.
„Prosím?“ zeptal jsem se chvějícím se hlasem.
Zvedl bradu do výšky, ale jeho oči se stále věnovaly zdi
před ním. „Večer. Večer jsem měl žízeň,“ zopakoval. Ve tváři mu cukl sval, zahýbal
obočím a konečně se na mě pomalu otočil.
„Já…“ polkl jsem. „Omlouvám se.“
„Pojď sem,“ dostalo se mi místo odpovědi a mě ani nenapadlo
nic jiného než poslechnout.
Došel jsem k jeho křeslu. Stál jsem sotva pár
centimetrů od jeho kolen.
„Klekni si,“ poručil mi.
Udělal jsem, co žádal. Se sklopenou hlavou jsem sledoval
jeho vyleštěné boty. Chvíli se nic nedělo, ale pak mě prudce chytil za vlasy a
otočil ke stolku, který stál po straně křesílka, lehce před ním. Zalapal jsem
po dechu, ani jsem nestačil reagovat slovy a už jsem se nadechl vody, jak mi
obličej ponořil do plné mísy. Voda se rozstříkla po dřevěné desce a nejbližším
okolí. Zamáchal jsem rukama kolem sebe, ale pouze jsem prsty prohrábl vzduch. Bolest
teď byla poslední, co mě trápilo, takže jsem uvítal, když mě za vlasy zase
vytáhl na vzduch. Ale ani jsem se nevykuckal, než mě potopil znovu. Škubal jsem
sebou a znovu bezděčně máchl rukou, tentokrát jsem ale něco zachytil. Byla to
jeho noha. Zoufale jsem se nehty zabořil do kůže i přes látku jeho oblekových
kalhot. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem přes šplouchání zaslechl jeho sykavý
bolestný sten nebo se mi to jen zdálo, ale v rekci mě ihned vytáhl ven.
„Ty…“ začal, a každý by nejspíš čekal nějakou nadávku, ale
to on by nikdy neudělal. Rozmáchl se a dal mi facku. Jeho dlaň o mokrou tvář
hlasitě pleskla a místo mě ihned začalo štípat. Cítil jsem, jak se mi pod kůži
rozlévá krev.
Prudce vstal z křesla, za sako mě zvedl na nohy a strčil
mě směrem ke dveřím, až jsem se o jejich hranu udeřil do ramene a jen taktak
nespadl.
„Vypadni,“ poručil mi a já se rychle vymotal z místnosti
a zavřel za sebou dveře. Svezl jsem se po stěně a posadil se na nejhořejší
schod. Neměl jsem sílu se došourat někam dál, měl jsem v plicích vodu a
klepal jsem se zimou. Za sebou jsem slyšel tiché klení a vrzání zuby. Zadělal
jsem si na pěkný průšvih.
Žádné komentáře:
Okomentovat