Sedl jsem si v komoře na dlouhou dřevěnou lavici. Byla
nepohodlná, ostatně jako všechno, na čem jsem směl sedět já. Sherlock seděl
vždy ve svém oblíbeném křesle, která měl v pokoji dvě, i pro hosta, anebo
na dobře vypolstrované židli. Nikdy bych mu nepřál takovouhle lavici, a i kdyby
si na ni sednout chtěl, nedovolil bych mu to. To bych se na ni raději položil,
aby seděl na mně.
Zavrtěl jsem se a sundal ruku z rány. Z očí mi po
tvářích steklo dalších pár slz.
Dobře jsem si vzpomínal na chvíli, kdy to bylo poprvé. Až
moc dobře, detailně. Bylo to tehdy v hotelu Cadogan, vlastně prvně, kdy
mne vzal někam do společnosti. A proč by to také dělal? Byl jsem… něco jako
sluha a navíc… Mohl bych udělat ostudu. A taky udělal.
Měl jsem na sobě ten nejlepší oblek, jaký jsem doposud
oblékl. Neptal jsem se, jestli ho koupil, nebo kde k němu přišel. I kdyby
ho tu noc stáhl z mrtvoly, bylo by mi to jedno, cítil jsem se skvěle.
Cítil jsem se hned o několik příček výš, o něco blíž k němu, a tak
uvolněně. Ale to se mi nakonec stalo osudovou chybou.
Sherlock si udělal první kolečko sálem, aby se se všemi
pozdravil, a já ho tiše následoval. Nevadilo mi, že mě nepředstavuje, ani že mě
všichni ti lidé vlastně ignorují, jako bych tam ani nebyl. Byl jsem výjimečný i
bez toho.
Jenže při druhém kolečku se Sherlock zastavil na delší
promluvy. Zrovna se bavil s mužem, oslovoval ho Oscare, kterého nejspíš
dobře znal. Žertovali spolu a já se smál. Smál jsem se stejně jako Sherlock,
nehraně, pobavený tím, co řekli. Byl jsem tak rozdováděný, že jsem se do hovoru
vmísil. Už jen když jsem pronesl první slovo, několik nejbližších aristokratů
se otočilo mým směrem s překvapeně pootevřenými ústy a opovržlivými pohledy.
Nevšiml jsem si toho. A možná, že i kdyby ano, nezastavilo by mě to. A tehdy,
tehdy jsem pronesl ten osudný vtip. Jedna z mála věcí, kterou si z toho
večera nepamatuji, bylo to něco o jeho strakaté vázance, a jsem si jist, že
kdybych byl jedním z nich, smáli by se, ale já jsem nebyl. Sherlock
hlasitě polkl, omluvil se Oscarovi a spěšně pochodoval z místnosti,
srkaje mě před sebou.
Dotlačil mě do haly, až k výtahu, který právě odjel,
takže jsme zůstali sami.
„Můžeš mi říct, co to předvádíš?“ osopil se na mě.
Před jeho hlasem jsem ucouvl a narazil do vysoké květiny za
sebou. Chytil jsem se zeleného mřížoví kolem vstupu do výtahu.
„Odpovíš mi?“ zvýšil hlas.
„Ne,“ začal jasem, „já…“
Ale větu už jsem dokončit nestačil. Jakmile jsem začal s „ne“,
napřáhl se a hřbetem ruky mě udeřil do tváře. Nečekal jsem to, zavrávoral a dopadl
na zem. Ruka se mi v mříži zpříčila a teď pod mou vahou zapraskala. I
dopad mých kolen na červený koberec způsobil ránu. Sherlock se na mě s rozšířenýma
očima překvapeně podíval a natáhl ke mně spěšně ruku.
„Proboha, vstávej, Alberte,“ pobídl mě a letmo se rozhlédl,
jestli to nikdo neviděl. Něco mi říkalo, že mu nejde o to, co udělal, ale o
moji reakci. Ztrapnil bych ho snad i tím, že se neumím nechat bít?
Vytáhl mě na nohy a přitiskl si mě k sobě bokem. Byl
jsem za ten kontakt nesmírně rád, uklidňoval mě. Zbavoval mě vyděšenosti,
kterou jsem cítil, a na krátkou chvíli zmatenosti, kterou v konečném výsledku
ještě zvětšoval. Hlasitě a ztěžka jsem dýchal, šokem i bolestí. Vzal mě za ruku
s přelámanými prsty a našpulil rty.
„Po večírku tě pošlu drožkou do nemocnice,“ oznámil mi. „Chceš
se mnou přeci večer dokončit, ne?“ zeptal se, ale nemusel jsem ani odpovídat.
Věděl moc dobře, že chci.
Žádné komentáře:
Okomentovat