Dlužíš mi (alternative end no. 1)

Tardis zněla basová hudba, Jack Harkness se pohodlně rozvaloval na židli a neskrývaně nadšeně se usmíval. Kolem jeho hlavy právě prosvištělo modré sako.

„Počkej s tím,“ zastavil Doctora v pohybu, kdy chtěl odhodit právě svlečenou nerozvázanou kravatu. Za kravatu si ho přitáhl blíž k sobě a pak si jí přetáhl přes hlavu. „Utáhni ji,“ řekl tiše, „a polib mě.“

Doctor beze slova poslechl a sehnul se k Jackovu obličeji. Jack zavřel oči, vydechl a nechal se líbat. Hrozně se mu líbilo být líbán seshora. Bezděčně stáhl ruce za židli, jako by k ní byl přivázaný.

Doctor se odtáhl a začal si zouvat boty. Kapitán sledoval každý jeho pohyb, přál si, aby mu nemusel říkat, co má udělat, aby to věděl, aby to sám chtěl. Nebylo zrovna lehké někomu radit nebo ho dokonce nutit k dominanci.

Boty a ponožky odlétly někam do temných zákoutí Tardis. Následovalo rozepínání košile. Jackovi se nepatrně rozklepal spodní ret, už tak dlouho toužil po tom vidět Doctorovo tělo, a teď se svlékal jen pro něj. Košile se ladně svezla po hladké kůži až k bokům, kde zůstala viset na zápěstích. Doctor se trochu zavlnil a sklouzla až na zem. Jack tiše vzdychl a sledoval jeho ruce, jak míří k poklopci. S kalhotami si ale dal víc práce, předváděl něco, čemu by se dalo říkat taneček, a opakovaně odhaloval a zahaloval poslední kus oblečení, který na něm zbýval, šedé trenky.

„Ano,“ zašeptal si kapitán sám pro sebe, nehodlal teď Doctora moc pobízet, líbilo se mu, že se do svého úkolu začínal vžívat.

Nakonec kalhoty přistály u Jackových bosých nohou. Podíval se na ně, kousl se do rtu a zvedl hlavu ke svému idolu. Už jen ty trenýrky.

Následoval podobný rituál jako s kalhotami, až tam Doctor stál úplně nahý. Nevrtěl se už do hudby, jen stál a napjatě sledoval Jackovy reakce. Poprvé od té doby, co ho Jack znal, vypadal zcela nejistý sám sebou.

„Pojď sem,“ vyzval ho Jack, aniž by vstával. Ruce stále za sebou.

„Hm?“ zamručel Doctor, oči sklopené.

„Vypadáš úžasně. Polib mě znova,“ poprosil a Doctor to udělal. Jedna Jackova ruka vystřelila nahoru, aby ho k sobě přitáhl blíž, a zároveň, aby mu nemohl utéct. Konečně vstal, a aniž by přerušil polibek, odcouval pár pomalých kroků k pohovce. Hluboký polibek v Doctorovi vzbudil pocity, o kterých už dlouho netušil, že je vůbec má. Jack to jasně pocítil na svém stehně.

Odvrátil se od Doctora a klekl si na bílou koženku zády k němu. Připadal si jako laciná děvka, a dost možná tak vážně i vypadal, ale nevěděl, jak jinak by docílil svého. „Polib mě,“ zopakoval opět tiše, aby to ani jemu samotnému nemohlo přijít jako příkaz.

Doctor trochu vzdorovitě pozvedl bradu, ale pak se na něj zezadu přilepil a políbil ho. Teplo se rozlilo kolem Doctorova vzrušení. Sám nevěděl, jak se to vlastně seběhlo, jen tušil, že mu kapitán pomohl.

Přirazil. Málem u toho omdlel, ale udržel se při smyslech, a pohyb zopakoval. Jackovi tlumené vzdechy se měnily v hlasité steny, už nic nezastíral. Nehty zarýval do opěrky, zbytek těla se vlnil v rytmu Doctorových pohybů o něco rychleji, aby ho přiměl k tvrdší práci.

Konec kravaty si přehodil dozadu. „Vem ji,“ vydechl mezi třesoucími se horkými rty, „a přitáhni, prosím,“ dodal tentokrát, poníženě, poníženě a šťastně.

Doctor polkl knedlík počínající se mu tvořit v krku a obmotal si konec své vlastní kravaty kolem ruky. Zatahal. Reakci mohl vidět na celém Jackově těle. Líbila se mu. Zatahal znovu, jen aby si ji lépe chytil, přitáhl a už nepustil.

„Ano,“ zakňučel kapitán a zvrátil hlavu dozadu, aby si to mohl co nejvíc užít.

Když bylo po všem, vyčerpaný a zpocený Doctor se spěšně oblékl alespoň do kalhot a košile a posadil na svou vlastní pohovku. „Doufám, že ti tenhle kompromis stačil, Jacku.“

Kapitán se neobtěžoval obléknout, rozvalil se na druhou část pohovky s roztaženýma rukama a trochu vinně se zasmál. „Nic víc jsem po tobě nechtěl.“

„Cože?“ otočil se k němu Doctor nechápavě.

„Od začátku jsem chtěl přesně tohle,“ usmál se zářivě a ještě jednou šťastně vydechl jen při vzpomínce.

„Takže to nebyl kompromis?“ vyskočil Doctor rozčileně zase na nohy.

„No, vlastně ne,“ přiznal se kapitán s pokrčením ramen a jen tak tak uhnul před jinak dobře mířenou fackou. 

„Zmetku!“ 

Dlužíš mi (beginning)

Doctor se otočil od ovládací desky a zarazil se. Do místnosti právě vstoupil kapitán. Úplně nahý.

"Jacku?" povytáhl obočí, ale to byl jediný pohyb, kterého byl schopen.

"Doctore?" naklonil hlavu a jedním koutkem se pousmál. Mohli bychom to nazvat úšklebkem, lehce zlomyslným úšklebkem.

"Proč..." začal Doctor větu, ale rozmyslel si to, když se mu hlas počal lámat. Pohled zabodnutý kamsi těsně vedle kapitánova boku, přesvědčující sám sebe, že nevlastní periferní vidění.

„Proč jsem nahý?“ zeptal se s andělským výrazem, nejspíš se dobře bavící nad Doctorovým rozrušením.

Ten se konečně donutil zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Náznak pokývnutí.

„Protože mi něco dlužíš,“ odpověděl si klidně na vlastní otázku, čekaje na další.

„Co? Já ti dlužím? CO ti dlužím?“ zkrabatil čelo a z náhlého pudu sebezáchovy o krok ucouvl.

Jack ho napodobil a udělal jeden krok kupředu. „Pamatuješ si na tu planetku, kterou jsme navštívili asi před měsícem?“

Nejistě zamžoural. „Ehm, jo. Jo, pamatuju. A?“ naklonil se zvědavostí bezděčně dopředu.

„Něco se tam stalo,“ pokračoval stále klidně a až tajemně.

„Stala se tam spousta věcí, Jacku!“ vypěnil nakonec Doctor. „Bojovali jsme, utíkali, málem jsem přišel o život, seznámili jsme se s Leou, dostal jsem kaktus, ale nic z toho tě nenutí stát tu přede mnou nahý s chloubou jak stožár válečnýho křižníku!“ vysypal ze sebe a máchl rozčileně rukou směrem k němu. Až když to udělal, došlo mu, jak blízko sebe vlastně stojí. Jack musel někdy udělat ještě jeden krok k němu. Téměř se ho dotkl, což ho zarazilo, setrval asi deset vteřin v gestu, ve kterém ztuhl, a pak se s vyděšeným výrazem a očima vytřeštěnýma otočil zády k němu. „Měl bych asi jít.“

„Kam bys chodil?“ pokusil se kapitál o další krok.

„Pryč. A ty,“ otočil se zpět a ukázal na něj prstem, „ty zůstaneš TADY.“

„Dlužíš mi,“ zopakoval pevně.

Doctor s pootevřenými ústy nechápavě zakroutil hlavou. „Co ti sakra dlužím?!“

„Seznámili jsme se s Leou, ano. A já jsem se seznámil o něco víc než ty. Akorát že jsi pak přiběhl s tím, že musíme s Tardis do minuty odstartovat nebo… něco vybouchne… už nevím, co jsi to mlel. Kdybys mi dal pět minut….“

„Jacku!“ okřikl ho. „Vážně mě nezajímá, kolik minut bys na co potřeboval. A velice se ti omlouvám za to, že jsem ti překazil jeden z tvého milionu úletů, ale pořád nechápu, o co ti jde tady a teď se… mnou…“

Znovu ztuhl v pohybu i slově, které měl právě na jazyku. Myšlenky a fakta se mu začínaly dávat dohromady.

„Ne!“ vydechl. „Ne, ne, ne, ne, ne. Nejde ti o to, že ne?“ kroutil zoufale hlavou, až jeho nagelované vlasy směšně poskakovaly.

„Řekl jsi, že mi to vynahradíš,“ ohradil se kapitán.

„Možná,“ zamračil se zamyšleně, „ale myslel jsem, že si třeba zajedeme na planetu plnou mladých povolných… čehokoliv,“ nabídl a opět se pokusil nenápadně ucouvnout.

„Kdy?“ zeptal se Jack věcně.

„Já… nevím,“ téměř zakňučel. „Ještě jsme na žádnou nenarazili!“

Jack se zhluboka nadechl a vydechl. „Měsíc, Doctore. Měsíc.“ Ještě několika kroky se přiblížil.

Poslední pokus o únik, ale Doctorova záda se dotkla stěny Tardis. Byl v pasti. Věděl to.

„A… A co třeba… K… Kompromis?“ vykoktal a pokusil se o nevinný úsměv, který byl ale ve skutečnosti jen jakýmsi zoufalým šklebem.

***

Tardis zněla basová hudba, Jack Harkness se pohodlně rozvaloval na židli a neskrývaně nadšeně se usmíval. Kolem jeho hlavy právě prosvištělo modré sako, chvíli na to se mu za ucho zavěsila kravata.

„Pomaleji,“ napomenul Doctora, zrovna balancujícího na jedné noze, aby si sundal botu bez ohnutí se. 

Tiše zavrčel, ale neprotestoval. Mohlo to přece jenom dopadnout mnohem hůř.