Personal War of Horse

Byl to zvláštní pocit. Oklepal jsem se a párkrát máchl ocasem. Švihl jsem se.

Chtěl jsem se zasmát vlastní blbosti, ale jen jsem vycenil zuby. Fajn, tak koně se asi nesmějí.

Snažil jsem se našlapovat potichu, ale kopyta po dlažbě nepříjemně hlasitě klapala, ať jsem chtěl nebo ne. Natočil jsem se k zrcadlu, dostatečně velkému pro dva lidi, ne však pro jednoho koně. Pokusil jsem se prohlédnout ze všech stran. Stejně jsem netušil, co koním může přijít sexy.

První půlhodinu jsem strávil ukrytý v lese pozoruje hřebcovo chování a počínání.

Zapřažený do pevných postrojů pro tah kamenů, nezaváhal nad jediným z mužových pokynů. Trochu mě to znejistělo, ale přeci jsem věděl, že jiného koně neviděl už pěkně dlouho. Má přece nějaké pudy.

Pomalu, plíže se jako kočka, jsem se přibližoval. Ani jsem nevěděl, proč se snažím krýt zrovna tak koním nepřirozeným způsobem, přisuzoval jsem to (ne)zvyku. Užuž jsem byl u zdi a ten kolos si mě stále nevšiml. Copak neprodukuju žádné feromony nebo co? Pohodil jsem hřívou a vrazil plecí do jeho. Překvapeně se otočil.

Krátce jsem zaržál. Vlastně jsem chtěl pozdravit, no nezbývalo mi než doufat ve správný překlad. Statný hnědák na mě upíral vytřeštěné oči a ani se nehnul. Nervózně jsem se ošil. Aniž bych to tušil, byl to nejspíš impulz, a hřebec se vzepjal. Polekaně jsem ucouvl. On několikrát hodil hlavou a zabral směrem dopředu. Stále zapřažený kámen za ním se pohnul.

„Hej!“ ozval se hromový hlas. Tohohle si muž nemohl nevšimnout. Vzal jsem nohy na ramena a cválal zpět k lesu s pocitem nevydařeného plánu.

Otočit se jsem si dovolil až v prvním mlází, kde jsem stejně musel zpomalit. Místo přechodu do klusu jsem ale prudce zastavil. Hřebec se řítil za mnou.

Chvíli jsem tam jen tak stál a zíral, než mi došlo, že bych měl možná pokračovat o to rychleji. Začal jsem se proplétat mezi stromy, ale moje zkušenosti s koordinací koňských pohybů byly vážně chabé. Zanedlouho jsem na své zádi ucítil jeho dech. Připadal jsem si ohrožený na životě a v panice prudce uhnul doleva.

Překvapeně jsem zahýkal, když jsem se proti své vůli zastavil, a ucítil bolest na bocích. Vážně jsem se zasekl mezi dvěma kmeny? Dopředu to nešlo, dorazu to bolelo, ale o kus jsem se pohnul, jenže to mi nebylo moc platné, protože hřebcův dech už nebylo to jediné, co jsem teď cítil. Jemně mně okusoval.

S rozklepanými pysky jsem zalapal po dechu. Neopovážil jsem se ani pohnout. Hlavou se mi otíral o hřbet a hluboce poržával. Byl jsem si téměř jistý, co přijde dál.

Mohl jsem děkovat přírodě, že se hřebec dostatečně fyzicky vyčerpal, abych se vyprostil ze sevření stromů, a odklusal. Moje vyčerpání bylo mnohem více psychické.

Coural jsem se pomalu prašnou cestou, sem tam nakopl kamínek, a snažil se na všechno zapomenout, a zároveň o tom přemýšlet. Nějaký hlásek v hlavě do mě pořád hučel, že to přece nebylo tak špatné, zatřásl jsem hlavou, abych ho dostal pryč. S tímhle bude ještě těžké se vypořádat.