sobota 9. listopadu 2013

Personal War of Horse

Byl to zvláštní pocit. Oklepal jsem se a párkrát máchl ocasem. Švihl jsem se.
Chtěl jsem se zasmát vlastní blbosti, ale jen jsem vycenil zuby. Fajn, tak koně se asi nesmějí.
Snažil jsem se našlapovat potichu, ale kopyta po dlažbě nepříjemně hlasitě klapala, ať jsem chtěl nebo ne. Natočil jsem se k zrcadlu, dostatečně velkému pro dva lidi, ne však pro jednoho koně. Pokusil jsem se prohlédnout ze všech stran. Stejně jsem netušil, co koním může přijít sexy.

První půlhodinu jsem strávil ukrytý v lese pozoruje hřebcovo chování a počínání.
Zapřažený do pevných postrojů pro tah kamenů, nezaváhal nad jediným z mužových pokynů. Trochu mě to znejistělo, ale přeci jsem věděl, že jiného koně neviděl už pěkně dlouho. Má přece nějaké pudy.
Pomalu, plíže se jako kočka, jsem se přibližoval. Ani jsem nevěděl, proč se snažím krýt zrovna tak koním nepřirozeným způsobem, přisuzoval jsem to (ne)zvyku. Užuž jsem byl u zdi a ten kolos si mě stále nevšiml. Copak neprodukuju žádné feromony nebo co? Pohodil jsem hřívou a vrazil plecí do jeho. Překvapeně se otočil.
Krátce jsem zaržál. Vlastně jsem chtěl pozdravit, no nezbývalo mi než doufat ve správný překlad. Statný hnědák na mě upíral vytřeštěné oči a ani se nehnul. Nervózně jsem se ošil. Aniž bych to tušil, byl to nejspíš impulz, a hřebec se vzepjal. Polekaně jsem ucouvl. On několikrát hodil hlavou a zabral směrem dopředu. Stále zapřažený kámen za ním se pohnul.
„Hej!“ ozval se hromový hlas. Tohohle si muž nemohl nevšimnout. Vzal jsem nohy na ramena a cválal zpět k lesu s pocitem nevydařeného plánu.

Otočit se jsem si dovolil až v prvním mlází, kde jsem stejně musel zpomalit. Místo přechodu do klusu jsem ale prudce zastavil. Hřebec se řítil za mnou.
Chvíli jsem tam jen tak stál a zíral, než mi došlo, že bych měl možná pokračovat o to rychleji. Začal jsem se proplétat mezi stromy, ale moje zkušenosti s koordinací koňských pohybů byly vážně chabé. Zanedlouho jsem na své zádi ucítil jeho dech. Připadal jsem si ohrožený na životě a v panice prudce uhnul doleva.
Překvapeně jsem zahýkal, když jsem se proti své vůli zastavil, a ucítil bolest na bocích. Vážně jsem se zasekl mezi dvěma kmeny? Dopředu to nešlo, dorazu to bolelo, ale o kus jsem se pohnul, jenže to mi nebylo moc platné, protože hřebcův dech už nebylo to jediné, co jsem teď cítil. Jemně mně okusoval.
S rozklepanými pysky jsem zalapal po dechu. Neopovážil jsem se ani pohnout. Hlavou se mi otíral o hřbet a hluboce poržával. Byl jsem si téměř jistý, co přijde dál.

Mohl jsem děkovat přírodě, že se hřebec dostatečně fyzicky vyčerpal, abych se vyprostil ze sevření stromů, a odklusal. Moje vyčerpání bylo mnohem více psychické.

Coural jsem se pomalu prašnou cestou, sem tam nakopl kamínek, a snažil se na všechno zapomenout, a zároveň o tom přemýšlet. Nějaký hlásek v hlavě do mě pořád hučel, že to přece nebylo tak špatné, zatřásl jsem hlavou, abych ho dostal pryč. S tímhle bude ještě těžké se vypořádat.  

čtvrtek 7. listopadu 2013

Nesnesitelná lehkost bití (6)



Po takovém výprasku jsem neměl sílu se ani odplazit z pokoje, proto mi pomohlo, že ho sám opustil. Ležel jsem tam dlouho, chvíli jsem i spal, nebo možná byl v bezvědomí, sám nevím, pak jsem se teprve zvedl, ohnutý bolestí páteře a žeber, a šel dodělat svou práci.
Málem mi připadalo, že mě šetří, protože po mně několik dní skoro nic nechtěl, a to sám nemohl dělat moc věcí, ale pak jsem udělal další chybu.
Již podruhé se mi nepodařilo chytit noviny, které po mně rozjívený malý chlapec až moc prudce hodil, a musel jsem jít do tiskárny pro nové. Cestou jsem se pořád protahoval, jak mě bolela záda, ale doufal jsem, že mi ta procházka alespoň prospěje.
Minul jsem ordinaci doktora Stapletona a nejistě se vrátil k jeho dveřím. Zaklepal jsem.
„Ano? Už běžím!“ ozvalo se za dveřmi společně s hlasitými spěšnými kroky. „Omlouvám se, paní Walterová je nemocná, tak se o všechno starám sám,“ omluvil se mi hned a pobídl mě ke vstupu. „Copak vás trápí, Alberte?“ usmál se mile.
„Jde o Sherlocka…“ začal jsem a lehce mu popsal situaci. Ne to, jak ke zranění došlo, ale co ho teď trápí.
Doktor mě s kýváním vyslechl a pak se znovu usmál. „Myslím, že bych pro vás něco měl,“ zvedl se a donesl lahvičku plnou pilulek. „Tohle by mu mělo pomoct.“
Zaplatil jsem z trochy svých peněz, které jsem měl, poděkoval a spěchal dál pro noviny. Nemohl jsem nechat Sherlocka moc dlouho čekat.
Vyběhl jsem schody, jak rychle jsem s bolestmi dokázal, a položil noviny na stolek. Sherlock v pokoji nebyl, ale slyšel jsem, jak kulhá po chodbě. Šel jsem mu tedy naproti.
Mile jsem se usmíval, ale uvnitř jsem se cítil zraněný při pohledu na něj. Hrábl jsem do kapsy pro lahvičku.
„Pane, něco jsem vám přinesl,“ informoval jsem ho pozitivním hlasem, ale změny výrazu jeho tváře jsem se nedočkal. Mlčel, tak jsem pokračoval. „Mělo by vám to pomoci od bolesti i při hojení.“
Těkal pohledem z mého obličeje na předmět v ruce a zase zpět.
„Co je to?“ zeptal se podezřívavě a já už tušil, že ho nepotěším, jak jsem chtěl.
„Prášky,“ hlesl jsem, „prášky od doktora Stapletona, zastavil jsem se u něj cestou pro noviny.“
„Proto ti to trvalo tak dlouho?“ zabručel.
„Ano, ale já…“ Ztrácel jsem naději. „Chtěl jsem vám pomoct.“
Odstrčil mě od sebe holí. „Nechci žádnou pomoc. A od tebe už vůbec ne. Měl bys jít uklidit stáj.“
„Vážně byste to měl vyzkoušet…“ zaprotestoval jsem tiše.
„Řekl jsem ne!“ zvýšil hlas a vyrazil mi lahvičku z ruky. Její obsah se rozsypal po podlaze.
Belhal se do pokoje a cestou kolem mě si udělal prostor loktem. Zavrávoral jsem a jen taktak se chytil zábradlí, bohužel jsem ale našlápl rozsypané pilulky, a stejně uklouzl. Padal jsem. První náraz o schody mi vyrazil dech, druhým nárazem se mi ho podařil chytit zpět, a když jsem dopadl dolů, ležel jsem a zíral na strop.
„Žiješ, Alberte?“ slyšel jsem Sherlocka se ptát. Žádný hluk, že by se snažil sejít schody, ale to bych po něm ani nechtěl.
„A-ano,“ vykoktal jsem ze sebe namáhavě.
„To je dobře,“ odpověděl tiše a já slyšel, že se vzdaluje do pokoje. Za pár minut začaly hrát housle. Klidně a vyrovnaně.

Nesnesitelná lehkost bití (5)

Zbytek dne jsem co hodinu navštěvoval jeho pokoj, abych se přesvědčil, že tentokrát nic nepotřebuje. Nelíbilo se mu ani to, jak často jsem chodil, ale tak nějak jsem stejně neměl co riskovat. Navíc… Vrčel pokaždé, když mě viděl, a já jsem tušil proč, i když přesvědčil jsem se o tom až druhý den.
Zrovna jsem uklízel něco v zadní části domu, když se ozvalo bouchání. Slyšel jsem ho, přesto na mě Sherlock hned křičel, abych šel otevřít. Otřel jsem si ruce do kalhot a vpustil hosta dovnitř.
„Dobrý den,“ smekl příchozí klobouk, když vcházel do haly. „Tuším, že jsem očekáván.“
„Pošli ho nahoru,“ houkl Sherlock, čímž potvrdil jeho slova. Bylo nezvyklé, aby nepřišel svou návštěvu přivítat a nechal se překvapit u sebe bez toho, aby ji uvedl, nebo alespoň tenhle muž byl jednou z nich. Pokrčil jsem rameny a pokynul muži směrem ke schodům.
Nějaký čas se z pokoje ozývaly hlasy, než Harold s úsměvem opouštěl dům. Ve dveřích se ještě zastavil. „Dávejte na něj pozor, mladíku,“ řekl soucitně a vyšel ven.
Zavřel jsem za ním dveře a pak se hned rozběhl nahoru. Stalo se snad něco? Téměř jsem vletěl do Sherlockova pokoje, ten už však neseděl v křesle, ale v malých pravidelných kroužcích a osmičkách se pohyboval po pokoji. Učil se chodit s hůlkou.
Už jsem ho s vycházkovou holí viděl dřív, ale používal ji jen jako módní doplněk. Tentokrát měl jinou, o něco delší, odhadoval jsem, že připravenou na míru přesně na jeho výšku.
„Je vám něco, pane?“ zeptal jsem se, kolena rozklepaná, když jsem ho takhle viděl.
Pevně semkl rty a zkoumavě mě pozoroval. „To bys měl vědět ty, nemyslíš?“
Zalapal jsem po dechu. Myslel to tak, jak myslím, že to myslel?
Hůl se zabořila do koberečku s vysokým vlasem a Sherlock zavrávoral. Přiskočil jsem k němu a ihned ho podepřel, aby nespadl, ale octl jsem se na zemi sám. Holí mi podkosil nohy a praštil mě s ní přes záda.
„Nejsem žádný mrzák, abys mi musel pomáhat! A pokud budu, je to tvoje vina!“ osopil se na mě.
Často zůstával ve většině situací naprosto klidný, anebo se tak alespoň na povrch choval, ale nyní byl vážně naštvaný. Zakňučel jsem. Další rána.
„Promiňte,“ pípl jsem a myslel jsem to vážně. Ublížil jsem mu a bylo mi to neskutečně líto. 
Otočil jsem se k němu zády, abych mu je nastavil. Zasloužil jsem si trest. 

pondělí 4. listopadu 2013

Nesnesitelná lehkost bití (4)

Připadal jsem si jako před půl rokem. Bylo teplo, hezký den, a já Sherlocka doprovázel do domu jednoho z jeho přátel. Cestou zpět jsem si užíval krásného počasí a okolí Temže. Poskakoval jsem si, téměř jsem tančil a každou chvíli se přehnul přes tlusté kamenné zábradlí, abych nakoukl na hladinu vody. Sherlock si mě moc nevšímal. Šel si sám svou cestou a domů jsme dorazili těsně před tím, než začal padat teplý déšť.
Asi pět minut poté jsem zjistil, že jsem někde ztratil brož po své matce. Poprosil jsem ho, zda by ji nešel hledat se mnou. Samotnému by mi to mohlo trvat hodiny, jestli by se mi to vůbec podařilo, ale on by to mohl mít hned! Zdráhal se, protestoval, ale nakonec se nechal přemluvit.
Lilo jak z konve, a i když na sluníčku bylo počasí již téměř letní, teď se nám chlad vkrádal pod kabáty. Sherlockova nespokojenost z něj přímo sálala, krabatil čelo a špulil rty, ale spěšně mě následoval směrem k Temži, kde jsem tušil, že jsem brož mohl ztratit při naklánění se dolů. Sešli jsme na nábřeží a sledovali linku, kterou jsme to dopoledne šli po chodníku nahoře.
Prošli jsme místo několikrát sem a tam a užuž jsem se vzdával, když jsem si bezděčně sáhl do kapsy. Byla tam. Brož mojí matky byla v mojí kapse bez toho, abych si ji tam dal. Musela se uvolnit a zapadnout tam náhodně.
Nadšeně jsem vypískl a vrhl se k Sherlockovi pozorujícímu tmavou hladinu řeky se svou novinkou. Rychle se ke mně otočil a strčil do mě. Zavrávoral jsem a udělal krok zpět. Problém byl, že za mnou už nebyla pevná zem a tak jsem sebou plácl rovnou do vody.
Odletěl jsem dost daleko, takže se mě ihned chopil proud a začal mě unášet směrem od mostu. Zavolal jsem o pomoc.
Sherlock pár vteřin stál naprosto bez hnutí a pak se rozeběhl mým směrem, deštník složený, aby mohl běžet dostatečně rychle. Dorazil ke schůdkům, po kterých scházeli rybáři k loďkám, a natáhl se po mně. Moc jsem toho neviděl, ale jakmile mě vytáhl ven, a já viděl, jak z něj crčí voda, došlo mi, jak moc do vody pro mě šel. Než jsem se ale vzpamatoval, dostal jsem ránu do hlavy. Před očima se mi zatmělo a dopadl jsem dlaněmi a koleny na kamennou dlažbu. Zvedl jsem hlavu, protože jsem chtěl vědět, co se vlastně stalo. Sherlock se zrovna napřahoval deštníkem a udeřil mě přes záda. A znovu a ještě a ještě jednou přes nohy. Pak se otočil na podpatku, zvedl mě za rameno a chytil kolem pasu. Vyrazil až příliš rychle směrem k domovu, ale statečně jsem kulhal vedle něj snaže se ignorovat bolest v zádech i holeních.
Doma mě nechal sedět v hale, zatímco sám se šel usušit a převléknout. Klepal jsem se tam ještě asi hodinu, než jsem byl schopný se doplazit do své ložnice.
Teď jsem se taky klepal, ale nic mě nebolelo. Donutil jsem se vstát, nemám si přece na co stěžovat.

neděle 3. listopadu 2013

Dlužíš mi (alternative end no. 1)

Tardis zněla basová hudba, Jack Harkness se pohodlně rozvaloval na židli a neskrývaně nadšeně se usmíval. Kolem jeho hlavy právě prosvištělo modré sako.
„Počkej s tím,“ zastavil Doctora v pohybu, kdy chtěl odhodit právě svlečenou nerozvázanou kravatu. Za kravatu si ho přitáhl blíž k sobě a pak si jí přetáhl přes hlavu. „Utáhni ji,“ řekl tiše, „a polib mě.“
Doctor beze slova poslechl a sehnul se k Jackovu obličeji. Jack zavřel oči, vydechl a nechal se líbat. Hrozně se mu líbilo být líbán seshora. Bezděčně stáhl ruce za židli, jako by k ní byl přivázaný.
Doctor se odtáhl a začal si zouvat boty. Kapitán sledoval každý jeho pohyb, přál si, aby mu nemusel říkat, co má udělat, aby to věděl, aby to sám chtěl. Nebylo zrovna lehké někomu radit nebo ho dokonce nutit k dominanci.
Boty a ponožky odlétly někam do temných zákoutí Tardis. Následovalo rozepínání košile. Jackovi se nepatrně rozklepal spodní ret, už tak dlouho toužil po tom vidět Doctorovo tělo, a teď se svlékal jen pro něj. Košile se ladně svezla po hladké kůži až k bokům, kde zůstala viset na zápěstích. Doctor se trochu zavlnil a sklouzla až na zem. Jack tiše vzdychl a sledoval jeho ruce, jak míří k poklopci. S kalhotami si ale dal víc práce, předváděl něco, čemu by se dalo říkat taneček, a opakovaně odhaloval a zahaloval poslední kus oblečení, který na něm zbýval, šedé trenky.
„Ano,“ zašeptal si kapitán sám pro sebe, nehodlal teď Doctora moc pobízet, líbilo se mu, že se do svého úkolu začínal vžívat.
Nakonec kalhoty přistály u Jackových bosých nohou. Podíval se na ně, kousl se do rtu a zvedl hlavu ke svému idolu. Už jen ty trenýrky.
Následoval podobný rituál jako s kalhotami, až tam Doctor stál úplně nahý. Nevrtěl se už do hudby, jen stál a napjatě sledoval Jackovy reakce. Poprvé od té doby, co ho Jack znal, vypadal zcela nejistý sám sebou.
„Pojď sem,“ vyzval ho Jack, aniž by vstával. Ruce stále za sebou.
„Hm?“ zamručel Doctor, oči sklopené.
„Vypadáš úžasně. Polib mě znova,“ poprosil a Doctor to udělal. Jedna Jackova ruka vystřelila nahoru, aby ho k sobě přitáhl blíž, a zároveň, aby mu nemohl utéct. Konečně vstal, a aniž by přerušil polibek, odcouval pár pomalých kroků k pohovce. Hluboký polibek v Doctorovi vzbudil pocity, o kterých už dlouho netušil, že je vůbec má. Jack to jasně pocítil na svém stehně.
Odvrátil se od Doctora a klekl si na bílou koženku zády k němu. Připadal si jako laciná děvka, a dost možná tak vážně i vypadal, ale nevěděl, jak jinak by docílil svého. „Polib mě,“ zopakoval opět tiše, aby to ani jemu samotnému nemohlo přijít jako příkaz.
Doctor trochu vzdorovitě pozvedl bradu, ale pak se na něj zezadu přilepil a políbil ho. Teplo se rozlilo kolem Doctorova vzrušení. Sám nevěděl, jak se to vlastně seběhlo, jen tušil, že mu kapitán pomohl.
Přirazil. Málem u toho omdlel, ale udržel se při smyslech, a pohyb zopakoval. Jackovi tlumené vzdechy se měnily v hlasité steny, už nic nezastíral. Nehty zarýval do opěrky, zbytek těla se vlnil v rytmu Doctorových pohybů o něco rychleji, aby ho přiměl k tvrdší práci.
Konec kravaty si přehodil dozadu. „Vem ji,“ vydechl mezi třesoucími se horkými rty, „a přitáhni, prosím,“ dodal tentokrát, poníženě, poníženě a šťastně.
Doctor polkl knedlík počínající se mu tvořit v krku a obmotal si konec své vlastní kravaty kolem ruky. Zatahal. Reakci mohl vidět na celém Jackově těle. Líbila se mu. Zatahal znovu, jen aby si ji lépe chytil, přitáhl a už nepustil.
„Ano,“ zakňučel kapitán a zvrátil hlavu dozadu, aby si to mohl co nejvíc užít.
Když bylo po všem, vyčerpaný a zpocený Doctor se spěšně oblékl alespoň do kalhot a košile a posadil na svou vlastní pohovku. „Doufám, že ti tenhle kompromis stačil, Jacku.“
Kapitán se neobtěžoval obléknout, rozvalil se na druhou část pohovky s roztaženýma rukama a trochu vinně se zasmál. „Nic víc jsem po tobě nechtěl.“
„Cože?“ otočil se k němu Doctor nechápavě.
„Od začátku jsem chtěl přesně tohle,“ usmál se zářivě a ještě jednou šťastně vydechl jen při vzpomínce.
„Takže to nebyl kompromis?“ vyskočil Doctor rozčileně zase na nohy.
„No, vlastně ne,“ přiznal se kapitán s pokrčením ramen a jen tak tak uhnul před jinak dobře mířenou fackou. 
„Zmetku!“ 

Dlužíš mi (beginning)

Doctor se otočil od ovládací desky a zarazil se. Do místnosti právě vstoupil kapitán. Úplně nahý.
"Jacku?" povytáhl obočí, ale to byl jediný pohyb, kterého byl schopen.
"Doctore?" naklonil hlavu a jedním koutkem se pousmál. Mohli bychom to nazvat úšklebkem, lehce zlomyslným úšklebkem.
"Proč..." začal Doctor větu, ale rozmyslel si to, když se mu hlas počal lámat. Pohled zabodnutý kamsi těsně vedle kapitánova boku, přesvědčující sám sebe, že nevlastní periferní vidění.
„Proč jsem nahý?“ zeptal se s andělským výrazem, nejspíš se dobře bavící nad Doctorovým rozrušením.
Ten se konečně donutil zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Náznak pokývnutí.
„Protože mi něco dlužíš,“ odpověděl si klidně na vlastní otázku, čekaje na další.
„Co? Já ti dlužím? CO ti dlužím?“ zkrabatil čelo a z náhlého pudu sebezáchovy o krok ucouvl.
Jack ho napodobil a udělal jeden krok kupředu. „Pamatuješ si na tu planetku, kterou jsme navštívili asi před měsícem?“
Nejistě zamžoural. „Ehm, jo. Jo, pamatuju. A?“ naklonil se zvědavostí bezděčně dopředu.
„Něco se tam stalo,“ pokračoval stále klidně a až tajemně.
„Stala se tam spousta věcí, Jacku!“ vypěnil nakonec Doctor. „Bojovali jsme, utíkali, málem jsem přišel o život, seznámili jsme se s Leou, dostal jsem kaktus, ale nic z toho tě nenutí stát tu přede mnou nahý s chloubou jak stožár válečnýho křižníku!“ vysypal ze sebe a máchl rozčileně rukou směrem k němu. Až když to udělal, došlo mu, jak blízko sebe vlastně stojí. Jack musel někdy udělat ještě jeden krok k němu. Téměř se ho dotkl, což ho zarazilo, setrval asi deset vteřin v gestu, ve kterém ztuhl, a pak se s vyděšeným výrazem a očima vytřeštěnýma otočil zády k němu. „Měl bych asi jít.“
„Kam bys chodil?“ pokusil se kapitál o další krok.
„Pryč. A ty,“ otočil se zpět a ukázal na něj prstem, „ty zůstaneš TADY.“
„Dlužíš mi,“ zopakoval pevně.
Doctor s pootevřenými ústy nechápavě zakroutil hlavou. „Co ti sakra dlužím?!“
„Seznámili jsme se s Leou, ano. A já jsem se seznámil o něco víc než ty. Akorát že jsi pak přiběhl s tím, že musíme s Tardis do minuty odstartovat nebo… něco vybouchne… už nevím, co jsi to mlel. Kdybys mi dal pět minut….“
„Jacku!“ okřikl ho. „Vážně mě nezajímá, kolik minut bys na co potřeboval. A velice se ti omlouvám za to, že jsem ti překazil jeden z tvého milionu úletů, ale pořád nechápu, o co ti jde tady a teď se… mnou…“
Znovu ztuhl v pohybu i slově, které měl právě na jazyku. Myšlenky a fakta se mu začínaly dávat dohromady.
„Ne!“ vydechl. „Ne, ne, ne, ne, ne. Nejde ti o to, že ne?“ kroutil zoufale hlavou, až jeho nagelované vlasy směšně poskakovaly.
„Řekl jsi, že mi to vynahradíš,“ ohradil se kapitán.
„Možná,“ zamračil se zamyšleně, „ale myslel jsem, že si třeba zajedeme na planetu plnou mladých povolných… čehokoliv,“ nabídl a opět se pokusil nenápadně ucouvnout.
„Kdy?“ zeptal se Jack věcně.
„Já… nevím,“ téměř zakňučel. „Ještě jsme na žádnou nenarazili!“
Jack se zhluboka nadechl a vydechl. „Měsíc, Doctore. Měsíc.“ Ještě několika kroky se přiblížil.
Poslední pokus o únik, ale Doctorova záda se dotkla stěny Tardis. Byl v pasti. Věděl to.
„A… A co třeba… K… Kompromis?“ vykoktal a pokusil se o nevinný úsměv, který byl ale ve skutečnosti jen jakýmsi zoufalým šklebem.

***

Tardis zněla basová hudba, Jack Harkness se pohodlně rozvaloval na židli a neskrývaně nadšeně se usmíval. Kolem jeho hlavy právě prosvištělo modré sako, chvíli na to se mu za ucho zavěsila kravata.
„Pomaleji,“ napomenul Doctora, zrovna balancujícího na jedné noze, aby si sundal botu bez ohnutí se. 
Tiše zavrčel, ale neprotestoval. Mohlo to přece jenom dopadnout mnohem hůř. 

Nesnesitelná lehkost bití (3)

Bylo už celkem pozdě, tak jsem se zvedl z lavice a šel obstarat večerní povinnosti po domě. Muž už zřejmě odešel, přesto jsem neměl dostatek odvahy se jít podívat do Sherlockova pokoje, zda něco nepotřebuje. Věřil jsem, že kdyby ano, zavolá mě. Šel jsem tedy spát.
Ráno jsem vstal před pátou jako každý den a jako každý den jsem v půl šesté postával ve dveřích čekaje na chlapce s novinami. Dneska měl pár minut zpoždění, ale poskakoval jsem na místě, aby mi nebyla zima.
Musel jsem takhle čekat každé ráno, protože Sherlock odmítal číst noviny, které se mezi tiskem a jeho rukama dotkly země. Den po incidentu v Cadoganu jsem je upustil, jelikož mi je poslíček hodil do ruky se zlomenými prsty, a musel jsem jít v dešti koupit nový výtisk.
Konečně chlapec dorazil, hodil jsem mu drobnou minci, načež kývl a utíkal dál. Zavřel jsem dveře a byl rád, že se můžu uchýlit do Sherlockova pokoje, kde se topilo v menších kamínkách. Položil jsem noviny na stůl a nervózně se obrátil k Sherlockovi, který seděl v křesle, lokty na opěrkách, bříška prstů spojená do stříšky, a zíral před sebe. Rty měl mírně našpulené a já už dávno věděl, že to nevěstí nic dobrého.
„Měl jsem žízeň,“ oznámil, aniž by pohnul něčím jiným než ústy.
„Prosím?“ zeptal jsem se chvějícím se hlasem.
Zvedl bradu do výšky, ale jeho oči se stále věnovaly zdi před ním. „Večer. Večer jsem měl žízeň,“ zopakoval. Ve tváři mu cukl sval, zahýbal obočím a konečně se na mě pomalu otočil.
„Já…“ polkl jsem. „Omlouvám se.“
„Pojď sem,“ dostalo se mi místo odpovědi a mě ani nenapadlo nic jiného než poslechnout.
Došel jsem k jeho křeslu. Stál jsem sotva pár centimetrů od jeho kolen.
„Klekni si,“ poručil mi.
Udělal jsem, co žádal. Se sklopenou hlavou jsem sledoval jeho vyleštěné boty. Chvíli se nic nedělo, ale pak mě prudce chytil za vlasy a otočil ke stolku, který stál po straně křesílka, lehce před ním. Zalapal jsem po dechu, ani jsem nestačil reagovat slovy a už jsem se nadechl vody, jak mi obličej ponořil do plné mísy. Voda se rozstříkla po dřevěné desce a nejbližším okolí. Zamáchal jsem rukama kolem sebe, ale pouze jsem prsty prohrábl vzduch. Bolest teď byla poslední, co mě trápilo, takže jsem uvítal, když mě za vlasy zase vytáhl na vzduch. Ale ani jsem se nevykuckal, než mě potopil znovu. Škubal jsem sebou a znovu bezděčně máchl rukou, tentokrát jsem ale něco zachytil. Byla to jeho noha. Zoufale jsem se nehty zabořil do kůže i přes látku jeho oblekových kalhot. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem přes šplouchání zaslechl jeho sykavý bolestný sten nebo se mi to jen zdálo, ale v rekci mě ihned vytáhl ven.
„Ty…“ začal, a každý by nejspíš čekal nějakou nadávku, ale to on by nikdy neudělal. Rozmáchl se a dal mi facku. Jeho dlaň o mokrou tvář hlasitě pleskla a místo mě ihned začalo štípat. Cítil jsem, jak se mi pod kůži rozlévá krev.
Prudce vstal z křesla, za sako mě zvedl na nohy a strčil mě směrem ke dveřím, až jsem se o jejich hranu udeřil do ramene a jen taktak nespadl. 
„Vypadni,“ poručil mi a já se rychle vymotal z místnosti a zavřel za sebou dveře. Svezl jsem se po stěně a posadil se na nejhořejší schod. Neměl jsem sílu se došourat někam dál, měl jsem v plicích vodu a klepal jsem se zimou. Za sebou jsem slyšel tiché klení a vrzání zuby. Zadělal jsem si na pěkný průšvih.

Nesnesitelná lehkost bití (2)

Sedl jsem si v komoře na dlouhou dřevěnou lavici. Byla nepohodlná, ostatně jako všechno, na čem jsem směl sedět já. Sherlock seděl vždy ve svém oblíbeném křesle, která měl v pokoji dvě, i pro hosta, anebo na dobře vypolstrované židli. Nikdy bych mu nepřál takovouhle lavici, a i kdyby si na ni sednout chtěl, nedovolil bych mu to. To bych se na ni raději položil, aby seděl na mně.
Zavrtěl jsem se a sundal ruku z rány. Z očí mi po tvářích steklo dalších pár slz.
Dobře jsem si vzpomínal na chvíli, kdy to bylo poprvé. Až moc dobře, detailně. Bylo to tehdy v hotelu Cadogan, vlastně prvně, kdy mne vzal někam do společnosti. A proč by to také dělal? Byl jsem… něco jako sluha a navíc… Mohl bych udělat ostudu. A taky udělal.
Měl jsem na sobě ten nejlepší oblek, jaký jsem doposud oblékl. Neptal jsem se, jestli ho koupil, nebo kde k němu přišel. I kdyby ho tu noc stáhl z mrtvoly, bylo by mi to jedno, cítil jsem se skvěle. Cítil jsem se hned o několik příček výš, o něco blíž k němu, a tak uvolněně. Ale to se mi nakonec stalo osudovou chybou.
Sherlock si udělal první kolečko sálem, aby se se všemi pozdravil, a já ho tiše následoval. Nevadilo mi, že mě nepředstavuje, ani že mě všichni ti lidé vlastně ignorují, jako bych tam ani nebyl. Byl jsem výjimečný i bez toho.
Jenže při druhém kolečku se Sherlock zastavil na delší promluvy. Zrovna se bavil s mužem, oslovoval ho Oscare, kterého nejspíš dobře znal. Žertovali spolu a já se smál. Smál jsem se stejně jako Sherlock, nehraně, pobavený tím, co řekli. Byl jsem tak rozdováděný, že jsem se do hovoru vmísil. Už jen když jsem pronesl první slovo, několik nejbližších aristokratů se otočilo mým směrem s překvapeně pootevřenými ústy a opovržlivými pohledy. Nevšiml jsem si toho. A možná, že i kdyby ano, nezastavilo by mě to. A tehdy, tehdy jsem pronesl ten osudný vtip. Jedna z mála věcí, kterou si z toho večera nepamatuji, bylo to něco o jeho strakaté vázance, a jsem si jist, že kdybych byl jedním z nich, smáli by se, ale já jsem nebyl. Sherlock hlasitě polkl, omluvil se Oscarovi a spěšně pochodoval z místnosti, srkaje mě před sebou.
Dotlačil mě do haly, až k výtahu, který právě odjel, takže jsme zůstali sami.
„Můžeš mi říct, co to předvádíš?“ osopil se na mě.
Před jeho hlasem jsem ucouvl a narazil do vysoké květiny za sebou. Chytil jsem se zeleného mřížoví kolem vstupu do výtahu.
„Odpovíš mi?“ zvýšil hlas.
„Ne,“ začal jasem, „já…“
Ale větu už jsem dokončit nestačil. Jakmile jsem začal s „ne“, napřáhl se a hřbetem ruky mě udeřil do tváře. Nečekal jsem to, zavrávoral a dopadl na zem. Ruka se mi v mříži zpříčila a teď pod mou vahou zapraskala. I dopad mých kolen na červený koberec způsobil ránu. Sherlock se na mě s rozšířenýma očima překvapeně podíval a natáhl ke mně spěšně ruku.
„Proboha, vstávej, Alberte,“ pobídl mě a letmo se rozhlédl, jestli to nikdo neviděl. Něco mi říkalo, že mu nejde o to, co udělal, ale o moji reakci. Ztrapnil bych ho snad i tím, že se neumím nechat bít?
Vytáhl mě na nohy a přitiskl si mě k sobě bokem. Byl jsem za ten kontakt nesmírně rád, uklidňoval mě. Zbavoval mě vyděšenosti, kterou jsem cítil, a na krátkou chvíli zmatenosti, kterou v konečném výsledku ještě zvětšoval. Hlasitě a ztěžka jsem dýchal, šokem i bolestí. Vzal mě za ruku s přelámanými prsty a našpulil rty. 
„Po večírku tě pošlu drožkou do nemocnice,“ oznámil mi. „Chceš se mnou přeci večer dokončit, ne?“ zeptal se, ale nemusel jsem ani odpovídat. Věděl moc dobře, že chci. 

Nesnesitelná lehkost bití (1)



Neplakal jsem proto, že to bolelo. Neplakal jsem ani proto, že by mě to šokovalo. Nebylo to poprvé a nebylo to ani naposledy. Vlastně by se dalo říct, že mi tekly slzy tak nějak ze zvyku, anebo prostě z lásky. Nepochopitelné? Možná… Každou ranou jsem ho zbožňoval víc, každým ponížením si zajišťoval moji bezmeznou oddanost.
Klečel jsem na barevně vyšívaném perském koberci, netrénovanému oku by jistě unikly rudé kapky, které se postupně objevovaly, jak mi krev stékala po kůži a pomalu odkapávala. Klečel jsem opřený o dlaně s pokrčenými lokty, které se mi podlamovaly.
Na zelený ornament dopadla slza a rozprskla se. Neopovažoval jsem se sáhnout si na ránu na krku, ač pekelně štípala a reflex mi velel se za ni chytnout. Neopovažoval jsem se vůbec pohnout, natožpak zvednout hlavu. Přesto jsem koutkem oka viděl, jak sedí v křesle, ve tváři ani sebemenší náznak emocí, utíraje si smyčec do hedvábného ubrousku. Na bílé látce zůstávaly jasné červené pruhy od krve.
Ticho v místnosti prořízl ostrý zvuk zvonku. Trhl jsem sebou, ale stále jsem se nehýbal.
„Někdo zvonil, Alberte…“ řekl chladně a pozvedl obočí, jako kdybych jen tak lelkoval, místo abych šel otevřít.
„A-ano, pane,“ zakoktal jsem se a s pár těžkými heky se vyškrábal na nohy. Za rohem jsem si konečně ohmatal ránu a cestou ke dveřím se podíval do zrcadla. Jeden krvácející šrám přes tvář, druhý, podstatně hlubší, přes celý krk. Jak tohle budu vysvětlovat? Přikryl jsem si ránu na krku šátkem ležícím na botníku a otevřel.
„Dobrý podvečer. Je pan Holmes doma?“ zeptal se muž již netrpělivě přešlapující za dveřmi.
Mlčky jsem pokývl a pokynul mu, aby vstoupil.
„Jste v pořádku, mladý muži?“ otočil se ještě za mnou a prohlédl si mě od hlavy k patě.
„Já… Ano. Ano, jsem,“ pokusil jsem se o co nejvěrohodnější úsměv. „Jen bych se měl víc naučit s vozatajským bičem,“ vymyslel jsem si výmluvu, která se mi jako jediná zdála na takovéhle šrámy možná.
„Dejte si na to kostival,“ doporučil mi.
„Hmm, bič,“ ozval se téměř neslyšný šepot, který jsem se ale po dost krátké době naučil vnímat.
Otočil jsem hlavu nad schody, kde už stála Sherlockova dokonalá postava. Rukou se opíral o zábradlí, druhou roztaženou v přátelském gestu. Host mě napodobil.
„Sherlocku!“
„Rád tě vidím, Harolde,“ usmál se a sešel těch pár schodů, aby se s mužem přivítal. 
Mohl jsem zmizet a v klidu si někde o samotě lízat rány.